Navlečená do beraního kožichu bloumám se svým milým mužem po prosincové Paříži, zájezd jsem nám koupila k jeho narozeninám. Kožich, styl bárišňa, jsem kdysi záviděla bohatým řeznicím, později jej zakoupila za pouhou tisícovku v bazaru. Je vhodný na cestování po Sibiři, na výlet za polární kruh.
Sněhová vánice zaslepuje oči, bičuje nás ledový vítr. Jindřich trpí vášní pro umění, navíc je v galeriích teplo, přemisťujeme se tedy od jedné k druhé. Nechávám tu těžkou mrtvou ovci v šatnách, šatnářky se s ní vlečou, táhnou ji na ramínko. A pak pasu hlavně po Snídani, ten obraz mi dávno učaroval a originál jsem přitom zatím neshlédla...
Konečně stojím před hřejivým obrazem, dnes ovšem ideologicky zavrhovaným. Dva oblečení muži tu sedí na trávníku s nahatou, další dáma se za nimi cáchá v lesním rybníčku jen ve spodní košilce. Pánové na akt neciví, snad jsou zaujati rozhovorem, žena, asi grizeta, se cítí pohodlně, nejspíš se svlékla pro radost malíře z kontrastu barev, její světlé tělo vyniká na pozadí tmavého saka a lesní tišiny. Snídaně v trávě od Maneta má dnes ovšem nepřítelkyně, je jistými znepokojivými bojovnicemi vnímána jako ponížení žen. Tyhle baby jsou zhnusené vábivou tělesností a naznačenou smyslností, nesnášejí, když se rozkošnice vydávají mužským očím všanc, hodlají bránit jejich důstojnost proti jejich i naší vůli. Stojím před oblíbeným obrazem dlouho, oblažuje radostí z poklidné chvíle i úsměvnou provokací, připomíná Reverdyho verše: Život je prostý, veselý Slunce se line s tichým cinkáním...
Před dvěma týdny jsem ve stejné vánici bloumala předvánoční Bratislavou a navštěvovala galerie plné fotografií stopujících spíš ošklivost a křeč; opruzené zadnice v igelitovém pytli, šaty pokecané mastnotou na břichu tlusté dámy... Chápu to, je těžké dělat umění, když si krásu, nad níž se vzdychávalo, už dávno propachtoval slabomyslný kýč. Zbývá ošklivost, která simuluje jakousi pravdu o životě. Jenže jevy a prožitky v životě mohou být také krásné a pravdivé zároveň! A naopak, tahle jejich moderní ošklivost může být prolhaná, okázalá, vypočítaná na efekt – vlastně kýčovitá.
V Bratislavě jsem se ocitla zásluhou omylu znepokojivých bojovnic a nemůžu se té absurdity nabažit!
Totiž, asi před měsícem jsem dostala elektronicky pozvání na akci Holé baby, což měla být výstava v Slovenské národní galerii, s níž volně souvisí spisovatelská beseda se mnou a jistou slovenskou spisovatelkou, která kdysi emigrovala, ale ráda se vrací na skok vlasti. Vypadalo to na zajímavou recesi, tož vzhůru na Východ! Mou účast na přání těch ženských zorganizoval Český dům, po příjezdu do Bratislavy jsem tedy nejdřív zamířila tam. Ředitelka se mi hned zalíbila – usměvavá padesátnice, uvolněná, veselá, kamarádská, sošná, napůl rajcovně a napůl elegantně oblečená.
Pozvala mě na oběd do lepšího restaurantu, kde jsem se měla setkat s dámami, které tu záhadnou akci pořádaly. Přicházíme, vpíjím zrak do hloučku těch ženských, vědomé i podprahové vnímání mám napnuté... U stolu sedí tři baby, dvě z nich v pytlovitých neforemných modelech, která mají zamaskovat jejich sněhulákovité obrysy, odpařuje se z nich kyselá ublíženost... Tohle by mohly být militantní feministky! A trefa!
Už po několika větách mně i jim bylo jasné, že mě pozvaly omylem, myslely si, že jsem z jejich hnízda! Ha ha! Ta ledabylost úsudku! Lenost zjistit si fakta. V době internetu, kdy si mě mohly vygooglovat i s knížkou Chraňme muže! A teď to mají! Jenže co se mnou? Z bezradnosti mě aspoň začaly ignorovat! Měly tu naštěstí další autorku, která aspoň nepsala o chlapech, ale publikovala drobné střípky o ptáčcích, větvičkách a obláčcích a mohla je na oplátku pozvat k sobě domů, do lákavého Švýcarska.
Paní ředitelka, říkejme jí třeba Madla, se při žvýkání tvrdého hovězího do konverzace znepokojivých bojovnic nemíchala – pro ni to byla jedna akce z mnoha, měla sehnat jistou českou spisovatelku, tož tady ji máte. Atmosféru dusna korunovala místní svíčková s hovězím – podrážkou, nafrněný číšník a nehorázné ceny. Naštěstí za mě zaplatil Český dům.
Šly jsme se podívat na výstavu. Na stěnách visely jen a pouze ženské akty namalované a nakreslené pouze chlapy, proto ten název Holé baby. U ladných aktů se kravily, na stěnu nakreslené, rozměrné komiksové bubliny. Text v nich byl vymyšleným dialogem imaginární babičky a vnučky, přičemž bába měla představovat znepokojivou bojovnici a vnučka naivního diváka, který neví, která bije.
A která bila? Hned na začátku bába holce v bublině tvrdí, že aby se ženská dostala do galerie, tak se musí svlíknout donaha. A tu k mému úžasu dokonce čtu žárlivou narážku femistek na můj oblíbený obraz Snídaně v trávě. Vnučka se v bublině ptá: Prečo se ta pani tak dlho omývá? Lebo sa umazala, keď seděla v tráve, odpovídá bába – znepokojivá bojovnice. V další bublině se u jemné kresby nahé holčiny neurvale konstatuje: Holé cice, holé rice. No jsou ty feministky pěkně ostré. Naštěstí je slovenština měkká a půvabná i ve vulgarismech.
Výstava ženských aktů je polopaticky ideologicky vyfutrovaná, a ideologie patří k umění jako exkrement na podolek. Holé baby mají podtitul „necenzurované akty moderných majstrov“, ten je ovšem zavádějící, protože není známo nic o tom, že by akty v posledních desetiletích někdo cenzuroval a musely by tím pádem být od cenzury organizátorkami osvobozené. V doprovodné brožurce přiznávající inspiraci americkou feministickou skupinou Guerrilla Girls, která protestuje hlavně proti sexismu v kultuře a umění. Americké gerilové holky, i ty slovenské, čeká ovšem nadlidská dřina, kultura a umění je erotikou a sexismem durch promořená, jedině to všechno podpálit a vyhodit do povětří, počínaje, třeba u nás, Věstonickou Venuší.
Snažím se přijít na podstatu té taškařice. Ženské akty malované chlapy jsou fuj, diskriminují ženu, ponižují ji na objekt touhy, na pouhou krásu a ladnost, chlap na ty nahé cice a rice civí, hanba mu! Představuji si eventuální odpor mužů ve starém Řecku a Římě proti sexismu sochařů, kteří přednostně zpodobňovali krásné mladíky v podobě polobohů.
Je mi divné, že Slovenská Národní galerie přistoupila na dehonestaci svých výtvarníků. Snad proto, že feminismus, včetně svých stupidních a militantních odnoží je jaksi in, je shora podporován v rámci občanských práv a rovností příležitostí? Jenže jaképak rovné příležitosti?! Mužům by se akce zesměšňující ženy nepovolila, naopak, dostali by od úřadů, médií a feministek držkovou coby falokrati a šovinistická prasata. Možná by došlo i na žaloby.
Zkoukla jsem výstavu bez mrknutí oka. No co, holky feministický! Výtvarníci budou dál malovat holé cice a holé rice. A výtvarnicícm nikdo nebrání, aby kreslily a malovaly mužské akty - třeba. Znám malířky, které ženské tělo také inspiruje, dost často ovšem zachycují samy sebe. Ovšem velice otevřeně, tedy doslova, vyobrazený rozcapený střed těla pak polepí vlastními vytrhanými chloupky nebo tam nalepí anatomický obrázek z lékařského atlasu - průřez vagínou. Je to odvázané, je to in, možná má tenhle natvrdo zobrazený vstup do ženského těla i filosofický rozměr koneckonců jsme tudy všichni vylezli do světa, vyjma děcek vyjmutých z břicha císařským řezem. Proti gustu... Nepohoršuju se nad tím, je ale evidentní, že chlap mívá k ženskému tělu spíš úctu, má z něj radost a vnímá nás mnohdy jaksi esteticky až poeticky, jsme pro něj lákavým tajemstvím. Zatímco my - ženy své tělo vnímáme věcně, některé dokonce s porcí vulgarity. Není nad Snídani v trávě, myslím si a opouštím výstavu aktů poníženou bublinami.
Ale teď ta beseda! Co bude? Jak to bude?
Hned na začátku jsem přítomným ukázala své poslední dílo, knihu Chraňme muže. Na obálce zasvítíl skvělým tělem mužský akt s cedulkou zakrývající jeho atribut. Ženské v sálku se zachvěly, načež zkameněly. Měla jsem ale za úkol prezentovat román Bereme, co je, tak jsem přečetla pár pasáží, naschvál o ženské věrolomnosti. Dívaly se stranou. Skončila jsem, nastala chvíle pro otázky a odpovědi, ale dámy nepřátelsky mlčely a upíraly na mě ublížený pohled. Hlavní feministka, mladá žena celkem úhledné tváře ale s tělem – balíkem přerušila neúnosné ticho, aby se mě zeptala jestli píšu po ránu nebo spíš večer, čímž mě jako hostitelka měla z krku. Pak už přišli na řadu švýcarští ptáčkové, motýlci, větvičky a obláčky, dámy v sále zahrnuly mou kolegyni laskavým zájmem. Po besedě se ženské vydaly kamsi popít a poklábosit, ani jsem se nedivila, že mě s sebou nevzaly, neřekly mi ani doviděnia.
Zato Madla, oplývající empatií, mě neopustila a vydala se se mnou do ulic, prý půjdeme k našim! Už za deset minut jsme vcházely do velkého sálu plném většinou mladých mužů – podnikatelů obklopenými tisíci lahvemi beaujolais, ženský ráj to napohled. Muži, zrovna podnikající na Slovensku, pocházeli z Čech, víno z Francie, právě uzrálo a tohle měla být slavnost na jeho počest. Kam oko pohlédlo spatřilo jiskrné oči, spokojené tváře, urostlé postavy, v přítmí jiskřily číše vína. Madla tu objevila kamarádku, jasnou divošku, o čemž svědčily kudrnaté dlouhé vlasy, které by stačily na dvě hlavy, spontánní chování, dívčí čtveráctví a požitkářská rozjařenost. Pluly jsme pak ve třech tím večerem požitků a radosti, zobalo se, popíjelo, a když mě Madla v několika případech představila některému svému známému, užasla jsem, když jsem slyšela: Jéje, vy jste Ta Věra Nosková. Čtu rád vaše knížky.
No toto! Ale podrbání za ouškem jsem si po střetu s kamennýma babama zasloužila.
Přesun v čase vyměňme za přesun na globu, pohleďme k Severu, který je inspirující silným zastoupením žen v politice, což prý má za následek nulovou korupci. To je moc pěkné, ale jak mám rozumět tomu, že švédský filmový institut, financovaný daňovými poplatníky, tam musel dát půl milionu švédských korun na feministické porno? Není to mnoho, ale ani ne málo, zvlášť když vezmeme v úvahu, že film byl natočené na pouhý mobil. Švédské feministky prý i nadále veřejně bojují za zrušení pánských pisoárů – co jim je do nich? Urážejí je!
No a některé vojačky vojenské jednotky NORDIC BATTLE GROUP (NBG) o síle více než 2400 mužů (a žen) v domnění, že je penis u heraldického lva v jejich znaku znevážením žen, podaly žalobu na porušení rovnoprávnosti k soudům EU. Toho se zaleklo vedení švédské armády a žádosti vojaček vyhovělo. Z nášivek na uniformě zmizel urážející penis krále zvířat. Hříva samci zůstala, což je při absenci atributu biologický nesmysl, ale kdo dbá na (ostatně mužskou) logiku, když se ženám děje taková křivda?!
Zatím jde jen o obrázky a heraldické zvíře.
